Deníček 22.10.2017
Můj deníčku – 22.10.2017 – tak dnes zatím taky nic, ale domů to snad nedovezu , a nejsem stále sám.
Dnešní noc jsme opět strávili mimo „civilizaci“ na odpočívadle 8 km nad městem Dunedin. Píši nad, protože město je utopené v dolíku ze tří stran, jen jedna strana míří do moře – oceánu. V noci pršelo, nedalo se tedy očekávat, že bude krásný slunný den. Jsme přeci jen na jihu jižního ostrova a tady se počasí velmi často střídá – prší – leje – prší – sněží – leje – svítí sluníčko – prší. Dnes ráno, trochu jsme si přispali, byla opět klasická snídaně (už nebudu rozepisovat kdo a co, jen když bude něco zvláštního), potom úklid, příprava na cestu a nakonec i odjezd v 9:30 hodin do města Dunedin. Naším cílem je návštěva továrny na výrobu a zpracování čokolády – Catbury World, pivovaru Brewery, nádražní budovy, nejstrmější ulice Baldwin St.
Po sjetí (autem, ne nějak jinak) do údolí do města jsme po krátkém hledání našli továrnu i parkoviště
pro Donko.
V recepci továrny jsme zaplatili vstupné – jen na krátkou prohlídku bez komentáře (asi bychom z toho moc neměli a není čas) a vyrazili na nekomentovaný okruh. Na cestu jsme obdrželi několik výrobků továrny na posilněnou. Vše jsme zhlédli, nafotili – Martina byla ve svém živlu – tolik čokolády pohromadě - a po cca 15 minutách jsme navštívili i jejich obchod, něco koupili a bič a pryč. Pivo je pivo. Pivovar jsme naši celkem dobře, nakonec i parkování a hupky hupky do pivčáku. „Ale to snad né“ pronesl kdosi, možná i tlupa osob s divným úhlem očí. Dveře zavřené, vedle dveří cedule, že mají otevřeno a nic. Na sucho jsme polkli a šli se projít. Stavby tu mají – některé – skutečně krásné. Vzali jsme Donka a zajeli k nádraží. Rychle jsme vyfotili nejfotografovanější budovu na NZ (prý) z venku i ze vnitřku a autem pokračovali k té divné ulici. Radkovy choutky, že to vyjede, jsme mu vymluvili a já s Jeffem jsme vyrazili pěšky nahoru. Skutečně je to jako do nebe, několik aut osobních to vyjelo, ale i ony měly co dělat. Stejně tak my. Cca 20 m od konce jsem myslel, že je to má poslední chvíle, avšak rozdýchal jsem to a hrdinsky jsem vylezl až nahoru. Krátké foto a honem zpět. 
Po krátké poradě jsme se rozhodli, že upravíme itinerář a pojedeme do Queenstownu, což je cca 300 km. Je poledne máme co dělat, zejména náš řidič Radek. Cesta ubíhá, počasí je na cestování jako dělané – podmrakem, kolo na obloze není, sem tam pár kapek. Internet je zase nedostupný, jako skoro vždy, když se přesunujeme. A došlo ke změně. Zastavili jsme u vodní elektrárny, prý abychom si dobili mobily. Avšak došlo ke změně řidiče, za volant usedá Jeff a uhání dál směrem na Queenstown. Čas pokročil, mravy se neuvolnily,
internet stále nefunkční. Dle vyjádření firmy Vodafone.nz: „Máme poruchu, pracujeme na tom, budeme Vás informovat“. To odněkud znám . Začali jsme klesat, příroda se změnila, přibyly hory, jezera, ubyly ovce, krávy. A hle, najednou se tu objevil Queenstown. Ještě že máme telefonní kontakt na českého rodáka Martina Slívu. Ten nám poradil, kde lze ve městě zaparkovat a přespat. Zadarmo nikde. Dali jsme na radu, zaparkovali a vyrazili do města. Ještě před tím – deníčku, konečně se to povedlo. Ve vsi, jak s oblibou říkám větším městům, jsme se pokochali racky, lodičkami, plnými obchody všeho možného, atd. V jednom otevřeném jsme objevili to, co už jsme vlastně celý týden neměli – PIVO. Zakoupili jsme tedy na test pivo stejné značky, jejíž pivovar jsme chtěli dnes navštívit. Po návratu k našemu Donko jsme se postupně vystřídali ve sprchách – teplá voda dělá divy, Jeff mezitím začal dělat večeři – je 23:55 hodin a stále čekáme a ochutnáváme zakoupené pivo – no teda nic moc, asi jako ten internet. Dnes už budu končit, najíme se a půjdeme spát. Tak zase někdy příště. Mimochodem – dnes je to týden, co jsme vyrazili na cestu .
S podporou www.true-travel.cz
