Cestujeme po svém

Přátelé cestování, kamarádi,
Rok se s rokem sešel a je tady opět cestování po světě, tentokrát do Peru.
Odjezd byl stanoven na 17.října 2018. Zvolili jsme kombinovanou dopravu, tzn. Praha – Mnichov autem, dále již letecky. Jak probíhala cesta ? Ve středu 10.10.2018 jsme se – Já Káďa a Petr Vávra – v 06:05 hodin nalodili u kostela, či spíše „naautovali“ do auta kamaráda Míly Zelenky, do Škoda Karoq a vyrazili směr západní hranice ČR. Cesta ubíhala dobře, počasí bylo dobré, prostě ranní. Po krátké zastávce na tankovací stanici na Rozvadově, jsme překročili státní hranici tamtéž. I v Německu byl provoz dobrý až lepší, takže jsme se „vyautovali“ v 09:50 hodin na mnichovském letišti, terminálu 2. Letiště je to skutečně velké, takže těch několik stovek pasažérů tam skoro nebylo vidět. I ujali jsme se zjistit, jak se máme na letišti pohybovat, kam jít, co udělat a neudělat atd. Nebýt jazykových znalostí Petra, asi bychom tam chodili dodnes. Na jedné z navštívených přepážek se nám ozvala slečna, mluvící našim rodným jazykem – byla z Trutnova (nebo snad z Turnova ?) Adresu jsme nedostali, takže je to jedno. Bylo nám vysvětleno, co máme udělat s batohy, kam potom jít atd. Po odevzdání batožin jsme se jali hledat Gate, tedy nástup do letadla. I když Gate bylo K12, nejdříve jsme šli na K27, kde jsme nastoupili do vláčku typu metra, který nás zavezl na nový terminál, kde bylo gate K12. Tam jsme již vyčkali přistavení vzdušného létacího prostředku, tedy letadla Airbus A320 společnosti Lufthansa. Jakmile to bylo možné, „naletadlovali“ jsme se, usadili se a čekali na povel k opuštění matičky země směrem k nekonečným dálkám obalu Země. Dálka nebyla až taková dálka, jen do katalánské metropole Barcelony. V zemském obalu jsme pojedli toustík s kávou či čajem a čekali na návrat na matičku zemi. Pilot byl určitě zkušený, neboť za cca 2 hodiny jsme hladce přistáli na španělské půdě. A tady to bylo dosti „výživné“. Jazyková bariera téměř 100% a potřebovali jsme letenku na let do Limy a zajistit, že nám batožina nezůstane v ESP. Snažili jsme se řídit pokyny, vydané češkou v Mnichově, ale žena v policejní uniformě nás odmítala pustit na gate H15, kde bychom získali tolik potřebné papírky k opuštění EU. Po pomoci vedoucího pracovníka jedné z informací za značného přispění Petra byli obměkčeni letištní policisté a mohli jsme volně, bez jakékoliv kontroly, přejít na gate H15, kde jsme s velkou úlevou zjistili, že nám tu vydají bumášky ke vzdušnému přesunu. Upozornění pro osoby užívající povolené drogy ve formě tabáku – toto parkoviště vzdušných ořů je absolutně vyhrazeno pouze a jen osobám, které tyto drogy neužívají. A opět následovala stejná činnost, tedy nástup do plechovoumělohmotného s dalšími fragmenty smíchaného vzdušného zařízení, kterému se krátce říká letadlo. Zde jsme zaujali místa za sebou – letecká společnost LATAM neumožnila check-in – a vyčkávali na povel letu ke hvězdám, nebo alespoň blíže k nim. Vzdušným ořem bylo Boeing 767. Po vzletu do cca 10 000 m začali okolo nás jezdit s pokrmovými vozíky – i nám něco dali. Fotit to bylo zbytečné, všichni znají leteckou stravu. Ale chutnalo to jako kuřecí steak s rýží a zeleninou a bylo to dobré. K tomu káva, cervezza, juice, wasser atd. Poté se prostor v letadle uklidnil, někdo vzpomínal se zavřenýma očima, někdo koukal na nabízené filmy (ANG, POR, ESP), ti chytřejší sledovali pohyblivé obrázky na svých chytrých bellových nástupcích s CZ, někdo prostě jen spal. Tento pohyb vzduchem nemá dlouhého trvání (teď by bylo dobré říci „… pokračování příště“) ale nejedná se o nic jiného, než že let bude trvat jen více než 800 minut. A tak se letělo, výška 10 000 až 11 000 metrů, rychlost okolo 850 km za hodinu, teplota venku až mínus 40°C, někdy i více. Asi 4 hodiny před přistáním jsme opět dostali najíst – prý večeře – tentokrát hovězí plátek s plátky brambor. A zase sušenka, tee, káva, juice atd. Po úklidu další přemýšlení se zavřenýma očima či filmy nebo lelkování jen tak. I uběhlo oněch avizovaných 800 minut a náš oř se začal snášek z oblak na pevnou jihoamerickou zemi, aby se zakrátko nejen dotkl ale nakonec i zůstal na pevné peruánské zemi, v hlavním městě země s minulostí podobnou zemi české, kde to byl praotec Čech, zde tety Inka. Před halou na nás čekal zjevný potomek Inky s tabulkou s našimi jmény. I rozhodli jsme se ho následovat, neměli jsme zrovna nic jiného na práci. On nás usadil do jiného oře – mělo to místo nohou kola) a jal se s námi provést noční prohlídku hlavního města. Mimochodem – přistáli jsme v 23:00 hodin. Cesta byla celkem jednotvárná, na noční dobu tu byl pohyb dalších ořů dost velký – o tom později. Po asi půlhodině nás vyložil před hotýlkem, kde jsme se ubytovali, užili svých neřestí a po přivítání našim průvodcem a ujištění, že ráno v sedm je snídaně, jsme se odebrali na kutě. Tak dobrou noc, Vám u nás doma příjemné dobré ráno, nezaspěte do práce. Tak zase někdy.